"Rok v USA mi dal nadhled, odvahu a naučil mě říkat příležitostem ano."

„Rok v USA mi dal nadhled, odvahu vystoupit z komfortní zóny a nová přátelství na celý život. Naučil mě říkat příležitostem ano.“

Anetin rok na high school ve Virginii začal příletem bez kufru a s minimální znalostí angličtiny. Tehdy ještě netušila, že se do USA bude s nadšením vracet i dlouho po skončení programu. Povídali jsme si s ní o prvních dnech v USA, o kulturním šoku i o tom, jak ji pobyt změnil nebo jak Spojené státy vnímá dnes.

Na otázky odpovídá: Aneta, absolventka ročního středoškolského programu v USA
Rozhovor vedl: Martin Langpaul, FLAG Czech Republic

Aneto, ty jsi studovala v Americe na střední škole v roce 2013/14. Vzpomeneš si ještě, jaký byl tvůj první den v USA?

Na první den si samozřejmě vzpomínám. Jak už je u mě zvykem, byl výjimečný – bohužel ne v dobrém slova smyslu. Nepřiletěl mi kufr, a jelikož mi před 13 lety při balení nepomáhala kamarádka AI, tak jsem v batůžku neměla základní kosmetiku ani oblečení na prvních pár dní. Takže jsem skončila sama, bez věcí, unavená po tuším dvou přestupech, s minimální znalostí angličtiny, poprvé v Americe kdesi na letišti ve Virginii. Takže jsem vykročila hledat svou hostitelskou rodinu a rovnou jsem je zaúkolovala nahlášením ztráty kufru. Cestou jsme se pak zastavili v CVS pro kartáček a sprcháč. Jelikož mou hostitelskou rodinu tvořil starší pár, první dny jsem strávila v takových grandma’s clothes. Počáteční stud mě proto přešel docela rychle.

Pozn. red. – kufr zůstal ve Frankfurtu a po 3 dnech ho Anetě doručili až domů.

Vzpomeneš si na svůj první školní den? Bylo něco, co tě vyloženě překvapilo, nebo zaskočilo?

První školní den byl také nezapomenutelný. Byla jsem umístěna do katolické školy, pod čímž jsem si představila, že budu asi mít povinný předmět náboženství, ale víc jsem tomu nepřikládala pozornost. Hned první den jsem ale byla vyvedena z omylu, když jsme si po příchodu učitele do třídy nemuseli stoupat (já jsem si samozřejmě stoupla a ostatní na mě koukali jako na blázna), ale každou hodinu jsme začínali modlením. Vzhledem k tomu, že pocházím ze země, kde je naprostá většina populace bez víry, to pro mě byl obrovský šok. Dále si také vybavuji, jak moc mě překvapilo, že na obědě si studenti sedají přesně tak, jak to známe z amerických filmů – stolek nerdů, stolek lajdáků, stolek beauty queens… 😊

Hodně lidí zmiňuje tzv. kulturní šok. Zaregistrovala jsi ho někdy u sebe? Co bys poradila lidem, jak se na něj mají připravit?

Zaregistrovala, tomu se asi nedá nijak vyhnout. Já si osobně ani nemyslím, že bychom se na něj měli připravovat. Mně to vlastně přišlo hrozně hezký, poznat de facto ten stejný život (snídaně, škola, sport, úkoly,…) ale úplně jinak. Asi bych doporučila nemít ideálně moc očekávání a být otevřený změnám. Protože ony tam budou.

Byla jsi v USA po svém výměnném pobytu? V čem to je jiné, v čem to je naopak podobné, když tam jedeš?

Byla, nesčetněkrát. Poprvé od výměnného pobytu jsem letěla po 5 letech, jako družička na svatbu mé tehdejší spolužačky ze školy. O rok později jsem letěla na své první Work&Travel a od té doby létám tam a zpět prakticky každý rok. Největší rozdíl vidím v tom, že už neexistuje jazyková bariéra a že nemám z ničeho obavu. Naopak co se nezměnilo, jsou lidé a jejich vřelost. Já vím, že většina lidí nadává na americkou falešnost a pověstný „small-talk“, ale já to vlastně mám ráda. Vždyť je to přece příjemnější, když se na sebe lidé usmívají a přejí si hezký den, i kdyby to nemysleli úplně upřímně, než když se na sebe mračí a nadávají si.

Proměnila se Amerika od dob tvého studia ve tvých očích nějak? Nebo spíš – Američané?

Určitě ano, ono u nás média obecně Američany nevykreslují v moc dobrém světle. Většinou na nás hrnou spíše ta negativa (problémy s obezitou, nezdravé jídlo, povrchnost, neznalost zeměpisu…) – a ano, ono to do určité míry pravda je, ale není to ta jediná pravda. Nikde už se totiž nepíše o tom, že nezdravé jídlo jedí často proto, protože si jiné nemohou dovolit, že všude jezdí auty není jen kvůli lenosti, ale kvůli tomu, že u nich prostě nefunguje správný systém veřejné hromadné dopravy a nejbližší obchod s potravinami je vzdálený hodinu a půl pěšky, že neznalost zeměpisu není tak úplně jejich chyba, protože na spoustě škol ani předmět zeměpis není. Začala jsem Ameriku i Američany brát o mnoho více komplexněji - a to i díky tomu, že jsem za svůj výměnný pobyt žila ve dvou hostitelských rodinách a každá z nich se nacházela na úplně jiném konci spektra.

Máš nějaký recept pro lidi, kteří trochu pochybují, zda se do USA vydat kvůli geopolitické situaci? Je v každodenním životě znát, že se svět změnil?

Rozumím, to je určitě validní obava, a teď nechci, aby to vyznělo špatně, ale nepřijde mi, že by se pro mě, jako pro Evropanku situace nějak změnila. Snad jediný rozdíl vidím ve zvýšené obtížnosti získání pracovních víz. To ale pozoruji jako dlouhodobý trend, který koresponduje s vládou současného prezidenta. Ale jinak opravdu k žádným změnám nedošlo, není třeba se bát.

Kdybys dnes potkala své šestnáctileté já – co bys jí vzkázala? Řekla bys, ať do toho jde?

Určitě ano. Jednoduchá matematika, plusy rozhodně převažují nad mínusy. Můj pobyt sice nebyl celou dobu tak úplně procházka růžovou zahradou, musela jsem v průběhu změnit jak hostitelskou rodinu, tak školu, ale ani tak bych nad touhle otázkou neváhala ani minutu. Odvezla jsem si toho spoustu, přátelství na celý život, schopnost vystoupit z komfortní zóny, nadhled, zážitky a v neposlední řadě také kila navíc. 😀

Řada lidí se bojí, že se v USA dostanou na malé město, jinými slovy „zapadákov“. Poznala jsi i nějaké odlehlé oblasti v USA?

No jéje, and let me tell you – takové americké maloměsto je mnohem lepší než velkoměsto. Jenom tam totiž zažiješ ten pravý, americký život. Ano, také jsem jako každý chtěla vidět New York, a později jsem ho viděla a mnohokrát. Ale vhodné místo pro výměnný pobyt to není, a to už vůbec ne pro náctiletého studenta střední školy. V menším městě máš příležitost trávit každý den s kamarády, do školy tě vozí žlutý autobus, máš i paradoxně větší benevolenci – každý se s každým zná a jen těžko se někde ztratíš. Takhle jsem třeba začala běhat, hostitelská rodina za tebe samozřejmě nese zodpovědnost a jen tak někam tě samotného, minimálně ze začátku, nepustí. Ale byla jsem na maloměstě, a tak se o mě nemuseli bát a toto mi dovolili. Později jsem i spoustu času trávila se spolužáky na pláži, protože jsem žila na východním pobřeží, kousek od oceánu. Poznala jsem od všeho něco, a každý „zapadákov“ měl něco do sebe. Je potřeba si uvědomit, že není vesnice jako vesnice, protože u nás může mít vesnice i 50 trvalých obyvatel, ale v Americe se většinou jedná o několik tisíc obyvatel. Navíc nikdy nemůžeš skončit až na úplném konci světa, protože pro program je pořád podmínkou mít v dostupné vzdálenosti od střední školy.

Ovlivnil středoškolský pobyt v USA tvůj život? Jak?

Ovlivnil a víc, než jsem si v té době myslela. Po návratu z výměnného pobytu jsem sice byla plná dojmů a zážitků, ale těšila jsem se domů, na rodinu, přátele, vlastní postel, české jídlo. A přestože jsem po výměnném roce před nástupem do letadla v milované Virginii brečela jak želva, tak jsem byla ráda, že jsem doletěla domů. Ale odjet takhle daleko v 16/17 letech vás změní. Najednou si uvědomíte, že vlastně všechno zvládnete sami, jak je všechno kousek, kolik je na světě možností a jak si tady, tak nějak žijeme v takové strašně malé bublině. Nejvíce mě to asi ovlivnilo v tom směru, že jsem začala více objevovat, létat a pracovat na vlastní pěst. Říkám příležitostem ano a domovem už nevzývám jen jedno místo.

Jak vypadá tvůj kontakt s lidmi, které jsi poznala během výměny. Jsi s někým v kontaktu, nebo už se po tom slehla zem?

Ono je „být v kontaktu“ a „být v kontaktu“. S nikým nejsem v kontaktu denně, ale víme, že tu pro sebe jsme. Doteď mám několik lidí, se kterými si píšu a navštěvujeme se. Je to tehdejší nejlepší kamarádka ze školy a moje hostitelská rodina. Minulý říjen jsem byla své hostitelské ségře na svatbě, rok předtím jsem byla navštívit host bráchu. Dva roky zpátky jsem si dala roadtrip z NY do Virginie a navštívila hostitelské rodiče a prarodiče. A celkově se vídáme docela pravidelně na to, že žijeme na jiných kontinentech.

Pohled rodičů: Jak se na tvé vycestování do USA dívají tví rodiče. Myslíš, že by tě vyslali znovu?

Tohle je spíše otázka na ně. Ale asi ano. Táta to bere pozitivně v rámci osobnostního posunu a mamka tak napůl. Protože jsem se sice osamostatnila a spoustu toho zažila, ale také jsem jí začala celkem pravidelně odlétávat a musela se smířit s tím, že v ČR nejsem úplně pořád.

Bude další příběh z USA ten tvůj?

Pokud tě láká semestr nebo rok na americké high school, ozvi se nám. Společně probereme tvoje možnosti a ukážeme ti, co tě čeká od prvního rozhodnutí až po odlet do USA. Stačí vyplnit kontaktní formulář, ozveme se ti do 24 hodin.